Lidé z výroby nepotřebují zachraňovat. Mají profesní opatrnost. Mnohé „tradiční” argumenty vůči 3D tisku ve výrobě už mě tak dávno nedokážou zaskočit. Slyšel jsem je mockrát, není složité je vyvrátit praxí a čísly. Svým způsobem je ale chápu. Z pohledu klasické strojařiny by totiž dříve dávaly smysl.
Podívám-li se na 3D tisk starou optikou, je „podezřelý”. Vezměte si ten věčný argument, že speciální kompozit je dražší než poctivý blok hliníku. Mají pravdu. Jenže tahle stará rovnice ignoruje to podstatné – daleko menší spotřebu takového materiálu nebo celkový čas dodání. Že kvůli frézování jednoho atypického přípravku stojí drahé CNC, které mělo vydělávat na sériové výrobě. Neřeší týdny čekání na externí dodavatele ani vázaný kapitál v regálech plných náhradních dílů.
Klasická je obava z rychlosti a lidské kapacity. Představa, že výroba dílu běžně trvá půl dne a někdo u toho musí celou dobu stát, má logické kořeny v klasickém obrábění. U tisku je to ale naopak. Nejcennější je na něm právě bezobslužnost. Stroj klidně běží potmě, v prázdné hale, v noci, o víkendu, přes svátek. Zadáte tisk, jdete domů a ráno vyndáte hotový výtisk, či hned několik dílů.
A ten klasický odpor k „plastům”, které na dílně přece nic nevydrží? Komu se někdy na lince rozpadl výtisk z domácí hobby tiskárny, ztratil právem důvěru. Tenhle stereotyp se láme těžko. Většinou to klapne až ve chvíli, kdy konstruktérům podám do ruky průmyslový kompozit se spojitým karbonovým vláknem a nechám je do něj mlátit kladivem. Když zjistí, že ten nový robotický efektor s přehledem nahradí kov, a ještě ulehčí rameni natolik, že linka může zrychlit takt.
Mojí prací rozhodně není dělat z klasické strojařiny přežitek. Stačí překročit zavedené stereotypy a vzít aditivní technologie do party jako další, neskutečně šikovné nástroje do výroby, které umí obrovsky uvolnit ruce.
Tomáš Vít založil projekt ADITIVNI.cz, který pomáhá s analýzou a nasazením aditivní výroby pro výrobní firmy.